Erotické povídky, Erotika

Nevím jak začít. Pocity rozhořčení se ve mně mísí s pocity studu, vztek střídá úžas, co všechno je možné, a někde v koutku, to si přiznat musím, hoří i plamínek vzrušení. Už přes týden si lámu hlavu co s tím a zatím jsem nedošla k žádnému závěru. Jsem ředitelkou městské knihovny, vím, že nesu zodpovědnost za vše, co se v této instituci děje, ale v případě Violy Volné jsem bezradná.

Kdybych ji neznala léta. Matka dvou dětí, v práci spolehlivá jako hodinky, žádná fiflena, prostě obyčejná ženská jako my v knihovně všechny. Svým způsobem jsem ji měla ráda, a přestože dbám svých zásad, občas se mé sympatie projevily při schvalování prémií. Nic moc — mizerná stovčička navíc, ale přece jen.

Ta příhoda, teď nevím, jestli jsem zvolila správný výraz, se odehrála minulý týden v úterý... Ne, já opravdu nevím jak začít. A když si pomyslím, že totéž by se mělo dít i dnes, polévá mě horko. V knihovně, která zaujímá svými výsledky první místo v kraji! V knihovně, která ze všech nejdříve nahradila spisy Lenina biblemi, svazky teologie a modlitebními knížkami. Bože můj! Marxi a Lenine! Stůjte svorně při mně!

Viole Volné jsme všechny říkaly Vilko. I ve svých třiceti si udržovala poměrně slušnou postavu, malovala se vkusně, prostě jen tak, aby v půjčovně neodrazovala čtenáře, nosila decentní šaty a vždy podprsenku. Na to jsem jako šéfka dbala. Pořádek musí být ve všem. Špatně zařazenou knihu ve skladě už nikdo nenajde.

Když přišla řeč na muže, červenala se Vilka jako pivoňka. Holky to někdy, vzhledem k jejím rozpakům, zbytečně přeháněly. Ale jinak jsme dobrá parta, to mi věřte, jde-li do tuhého, držíme za jeden provaz. Vilce by nikdo doopravdy ani malíčkem neublížil.

To úterý jsem si jako na potvoru zapomněla celý nákup v práci. Stmívalo se a já doma neměla ani kousek chleba. Co naplat, než hádku s manželem, to radši tři kilometry pěšky do erární lednice. Vzala jsem si klíče a hurá do ulic našeho okresního města.

Kdybych já jen tušila, co mě čeká! Snad bych byla bývala uklohnila krupicovou kaši z prášku a nechala si až do konce televizního programu nadávat. Můj manžel v sobě má jakousi podivnou nepřímou úměru: Čím menší zájem projevuje o milostné povinnosti, tím více se oddává jídlu. V poslední době už jenom jí.

Neodbíhejme však. Do knihovny jsem dorazila něco po půl sedmé. Odemkla jsem hlavní vchod a zkratkou přes dětské oddělení pospíchala do své kanceláře. Už ve skladišti knih mně můj šestý smysl signalizoval, že něco není v pořádku. Jak jsem se blížila k závěsu oddělujícímu ředitelnu od skladu (mimochodem, už dávno tam měly být dveře, věčně mi táhne na nohy), uslyšela jsem mužský hlas. Strachem se mi rozklepala kolena. Plná hrůzy jsem vyndala z regálu Příruční slovník naučný a zvedla ho nad hlavu. Mířila bych ostrou hranou mezi oči. Nedovedete si představit, jak dovede slovník v takové chvíli uklidnit. Záhy jsem však poznala, že nic takového nebude třeba.

„Violko, řekni, co budeme dělat, no řekni, řekni," slyšela jsem již zcela zřetelně.

„Nevím."

„Ale víš," ozvalo se vemlouvavě. „Řekni to."

Jemně jsem odhrnula okraj závěsu a ve světle stolní lampy jsem to uviděla! Viola Volná, má pracovnice zařazená do třídy T9, svlečená do půli těla (bez podprsenky!) a proti ní vysoký muž s hladkými pažemi a kučeravým chmýřím na hrudi.

Nastavila mu ústa, natáhla se co nejvíc na špičky a klínem vyhledávala jeho klín. Nahá těla po sobě vláčně, bez jakýchkoliv zábran klouzala. Pozorovala jsem v údivu to neúnavné vlnění a prolínání, poslouchala zrychlený dech a nebyla jsem schopna cokoliv podniknout.

Přestali se líbat, oběma rukama ji od sebe odstrčil a opět se zeptal: „Řekni, miláčku, co budeme dělat, neboj."

Vztyčené hroty jejích ňader se pohybovaly pod splašenými údery srdce, krk a tváře měla pokryty ruměncem.

„Šoustat," zašeptala. A potom docela nahlas, jako u vytržení opakovala: „Šoustat, šoustat..."

Nevěřila jsem vlastním uším. Naše cudná Vilka taková slova. A ještě k tomu v mé kanceláři.

„Tak už mě rozepni, holčičko, dělej," naléhal.

Natáhla pomalu, skoro nesměle ruku k jeho poklopci a kousek od něho ten pohyb zastavila. Byla v tom touha i stud zároveň. Odhodlá se? Nevím, co jsem si v tu chvíli já sama přála víc.

Z výšky se k ní sklonil a opět ji líbal. Nyní se snažil, aby se jejich těla vůbec nedotýkala. Vilka byla prohnutá téměř do oblouku, ale on stále uhýbal.

A pak se to stalo. Stáhla zip jeho poklopce a zajela mu rukou do kalhot. „Ach, ach," vydralo se jí z úst.

Teď bych měla zakročit, nebo odejít, říkala jsem si. Jenomže... Jenomže v tu chvíli vyndala z kalhot tu věc. Byla jsem z toho celá zkoprnělá. Tak tohle snad vidí ředitelna městské knihovny poprvé. Bílý, pružný, dlouhý, mladistvý. Zaryla jsem nehty do závěsu a počítala do deseti.

A opět to bylo zde: „Co budeme, Violko, dělat, řekni."

Šoustat," zakvílela Vilka.

Spěšně si rozepnula sukni, stáhla ji současně s kalhotkami na koberec a nechala si pohladit černé chmýří mohutně vztyčeným údem. Vzrušení neznámého muže nabývalo na razanci. Kdykoliv nyní promluvil, tak se zajíkal. Někdy nebyl schopen doříci slovo do konce.

Po vteřinkách vzájemného laskání se posadil na moji ředitelskou židli, a se vztyčeným údem jako by vyčkával, co Vilka, ta naše stydlivá pivoňka, udělá.

„Šoustat, šoustat.. .," vyrážela ze sebe chraptivě a celé tělo se jí chvělo. Zesláblá touhou nemohla udělat skoro ani krok. Stála asi dva metry od něho a stále jen opakovala ono oplzlé slovo.

Vzal si ho do ruky a začal jím pohybovat ze strany na stranu. Působilo to hodně prostopášně a vyzývavě. Všimla jsem si, že Violce se do taktu těch pohybů milostně prohýbá pánev. Bylo to takové zvláštní milování na dálku. Vzájemné pohyby se zrychlovaly a opět zpomalovaly.

Kousla jsem se tak silně do rtu, že mi po bradě tekla krev. Stala jsem se svědkem toho, jak klesla na kolena a přišourala se po nich k jeho nohám, byla jsem svědkem toho, jak uchopila tvrdě vypnutý úd do dlaní. Potom zmizel v jejích ústech.
Zašmátral rukou v jejím rozkroku. Rozevírala při tom nohy víc a víc, na okamžik jsem zahlédla štěrbinu jejího naběhlého pohlaví. Spíš jsem tušila, než viděla, ale hlavně slyšela, jak se celou rukou dobývá dovnitř. Jako by kapala voda z kohoutku. Vypustila slinami se lesknoucí úd ven a naříkavým hlasem plným pokory zaškemrala: „Šoustat.'"

A teď pozor! Málem jsem urvala závěs z garniže. Vzal ji do náruče a bez dlouhého rozmýšlení položil na pracovní stůl — starobylou mahagonovou pýchu mé kanceláře. Tady holenku přestává legrace. Jestliže neučiním morálce zadost nyní, tak už nikdy. No prosím. Právě shodila hlavou mé vždy ostře ořezané tužky na zem.

Zavřela jsem oči. Dlouholetá praxe ředitelky, přísné, akurátní, leč lidské, kapitulovala. Viola Volná ležela na mém stole jako oběť na starověkém oltáři. Vášeň Ji snad připravila o rozum. Štíhlými prsty, jimiž tak hbitě dovedla probírat katalogizační lístky, si roztáhla lůno.

„Víc, ještě víc," hučel zalykavým hlasem a vláčným pohybem, skoro s nábožnou úctou, zdvihal Vilčiny nohy na svá ramena. Stál proti ní, do půl těla svlečený, v tmavých kalhotách. Tvrdé pohlaví z nich trčelo přímo proti křečovitě roztahovanému otvoru.

„Co budeme dělat, holčičko, lásko moje?"

Táhlým, plačtivým hlasem zavyla ono jediné slovo.

Přitáhl si její klín až k hraně stolu.

Teď, pomyslila jsem si. A skutečně, zabořil se do ní hluboko a nekompromisně. Upocenýma rukama jsem žmoulala závěs, slušnost mně velela odejít, ale nemohla jsem se do toho divadla odtrhnout. Vilka ho objímala nohama kolem krku, celá se k němu přisála a on ho do ní bezostyšně vrážel. Můj starobylý masívní stůl z nefalšovaného mahagonu vrzavě naříkal.

„Co děláme, Violko, řekni, řekni to."

„Šou . . . šou ... šou ...," dralo se z ní pouze. Tvář ji kroutila křeč a nahé tělo se zatřáslo v mohutných záškubech. Potom se rozplakala. „Poprvé v životě," vzlykala.

Obrátil oči v sloup a plnil ji až po okraj.

Ještě chvíli se hladili, potom se oblékli a smluvili si další setkání na dnešek.

Píši tyto řádky a chvěje se mi ruka. Šestá hodina se neodbytně blíží. Jednou jsem šéfka knihovny. Kdo jiný by měl udělat pořádek než já, přesvědčuji se. Dneska to rozhodně zatrhnu a vyvodím z počínání Violy Volné ty nejpřísnější závěry. Cítím přitom rostoucí vzrušení. Představuji si ředitelnu ozářenou světlem stolní lampy ... Dost. Tečka. Jdu tam.